Následuje ukázka
z titulní studie, věnované astrologickému zmapování posledních několika
tisíciletí vývoje lidstva a zhodnocení situace na konci minulého a začátku
našeho tisíciletí.
Cykly Urana, Neptuna a Pluta a průběh evoluce lidstva
Podíváme se nyní na 171 let trvající cyklus Urana a Neptuna
a bezmála 500 let dlouhý cyklus Neptuna a Pluta a na to, jak odpovídají průběhu
evoluce lidstva od roku 600 před Kristem.
Cyklus Urana a Neptuna
K uransko-neptunským konjunkcím dochází v intervalech
171 let. Kráčejí zodiakem přibližně šestnáct stupňů dlouhými kroky. Základním
rysem uransko-neptunské konjunkce je, že značí částečné zhroucení saturnských
struktur a omezení a otevírá nové cesty, jimiž mohou proudit nové transformativní
síly a případně se začlenit do současných sociálních a kolektivních struktur.
Tyto dvě planety se setkaly během roku 1821 na začátku znamení Kozoroha,
předtím roku 1650 uprostřed Střelce. Zkoumání obou cyklů ukazuje pozoruhodné
výsledky. Perioda 171 let mezi roky 1650
a 1821 obsahuje zhroucení klasické éry a zrození revoluční doby. Konjunkce roku
1650 koinciduje se zrozením empirické vědy a rozsáhlou kolonizací Severní
Ameriky. Během bezmála ukončeného cyklu mezi roky 1821 a 1993 proběhla
průmyslová revoluce, věk stroje, elektronické revoluce a atomový věk. Toto
období se vyznačovalo rozšířením republikánských idejí, individualismu,
kapitalismu a imperialismu. Vědecké a technologické pokroky posledních dvou
uransko-neptunských cyklů způsobily, že globální společnost je nejen možná, ale
i nutná. Důvodem této nutnosti je, že množství a typ moci, které moderní věda a
technologie vložila do rukou dosud stále morálně a duchovně nedostatečně
rozvinutého lidstva, vytvořily globální problémy. Lokální bezmyšlenkovitost a
lokální řešení nejsou adekvátní situaci: místo aby problémy řešily, zhoršují
je. Potíž je v tom, že současná věda a technologie, a zvláště nastavení
mysli v naší materialistické a technokratické společnosti dosud svými
kořeny tkví v klasické minulosti. Zdá se, že jsou svázány
s neptunsko-plutonským cyklem, který proběhl v letech 1399-1892. Během
tohoto cyklu byla počata naše současná věda a technologie a jí příslušející
politicko-vojensko-průmyslový komplex.
Cyklus Neptuna a Pluta
Cyklus nejvzdálenějších známých planet má existenční délku
492-493 let, z nichž zhruba dvacet Pluto stráví zaséváním kosmického
semene uvnitř oběžné dráhy Neptunu. Poslední geocentrická neptunsko-plutonská
konjunkce se odehrála v letech 1891-92 na osmém (7° 44') a devátém (8° 25'
retrográdně a 8° 38') stupni Blíženců. Jejich jediná heliocentrická konjunkce
proběhla 29. ledna 1892 na 8° 01' Blíženců. K předchozím geocentrickým
konjunkcím došlo v letech 1399-98, 905, 411-12, 82-83 po Kristu a 575 před
Kristem. Tato data představují semenné okamžiky, z nichž každý dává
povstat obsažnější kvalitě mysli a univerzálnějšímu přístupu k společenské
organizaci. Je to politováníhodná ironie osudu, že v současnosti není
k sehnání Rudhyarova kniha
Astrological
Timing: The Transition to the New Age,
která se obsáhle a přesně zabývá devadesátými lety. Rudhyar v ní
upozorňuje na důležitost neptunsko-plutonského cyklu těmito slovy:
„Nejzákladnější (historická) perioda… je ta, která se blíží 500 let; a zdá se,
že stejně jako rytmus konjunkcí a opozic zobrazuje melodický průběh historie,
nakolik se týká osudů menších kmenových a národních společenství, rytmus cyklu
vztahů mezi Neptunem a Plutem ustavuje vzorec vývoje ustavičného lidského úsilí
o začleňování do stále rozsáhlejších společenských celků. Toto úsilí je vpravdě
samým jádrem civilizace jako procesu univerzalizace hodnot.“
Rytmický pochod lidské evoluce, odehrávající se
v pětisetletých krocích, je tak nezaměnitelný, že jej dokonce i zapřisáhlí
skeptici rozpoznávají. Ve své nedávné knize Velký
třesk se nikdy nestal vědecky zaměřený spisovatel Eric Lerner, jenž má pro
astrologii jen pohrdání, popisuje pokrok lidstva v dějstvích trvajících
500 let, přičemž pokládá rok 600 před Kristem za začátek nového směřování
lidské mentality a společenské organizace. Jen ve společnosti, která zcela
zavrhla cykličnost, je možné, aby dokonce i vysoce vzdělaní lidé dlouze psali o
řadě pětisetletých period začínající 600 před Kristem, aniž by si uvědomili, že
tato období korespondují s planetárními cykly. Výsledkem je práce velkou
měrou dokládající oprávněnost astrologie, kterou nicméně její autor pokládá za
jeden z podvratných činitelů, majících na svědomí stagnaci lidstva.
Proces univerzalizace krok za krokem probíhá na způsob
dlouhých řad kultur, ztělesňujících postupné, stále obsažnější variace na téma
archetypálního Člověka. Každá nová kultura proto zdůrazňuje nové,
univerzálnější formy společenské organizace, jiný směr pokroku kolektivní
lidské mentality a novou kvalitu osobnosti jakožto produktu kultury. A
jako se v okultismu říká, že se množství evolučních rytmů či pulzací
vzájemně prolíná, přičemž každý působí na určitém stupni aktivity, vědomí a
bytí, existuje také několik přístupů k interpretaci přibližně
pětisetletých period či kroků, které zahajuje každá neptunsko-plutonská
konjunkce. Transsaturnské planety symbolizují transcendentní činitele působící
v pozadí lidské evoluce a cyklů kultury a skrze ně. A protože lze tyto
planety chápat jako „vyslance galaxie“ či „kosmické posly“, jejich hluboký kosmický
rytmus, jak působí prostřednictvím civilizace, nejlépe osvětlí sedmičetný
systém. Sedmičetné schéma samozřejmě hraje velkou roli v Rudhyarově pojetí
kultury a civilizace načrtnutém ve stati Kultura,
krize a kreativita, která má kořeny v sedmičetném schématu lidské
evoluce popsaném v Tajné nauce
H. P. Blavatské.
Vnitřní struktura kteréhokoli sedmičetného schématu se
skládá ze tří involučních kroků (1-3), jednoho kroku ústředního a tří kroků
evolučních (5-7). Takové schéma rovněž odráží nesmírně dlouhý cyklus Urana,
Neptuna a Pluta.
Použijeme toto schéma, abychom získali nový vhled do jedinečných krizí a
nebezpečenství každé pětisetleté periody od roku 600 před Kristem. Nynější řada
sedmi kroků započatá kolem roku 600 před Kristem nese klíčový motiv
individualizace z kulturní matrice a postupný rozvoj mysli celostnosti.
Proces individualizace znamená nutnou přechodovou fázi v procesu
univerzalizace. Individualizovaná vůle a mysl je přechodové stadium mezi
spoutaností biologickými a kulturními imperativy a transindividuálními
podmínkami Plerómatu (Bílé Lóže esoterismu), v nichž se individuální
jáství a skupinová jednomyslnost vzájemně harmonicky prostupují.
Individualizovaná vůle však nicméně uschopňuje lidské bytosti kráčet buďto
v souladu s proudem evoluce, nebo proti němu. Může dojít
k zmatení, když se individualita začne pokládat za poslední cíl a když je
samoúčelně uctívána a oslavována. Individualismus je charakteristický smyslem
pro zcela oddělené jáství; přičítá absolutní hodnotu individuu a individualitě.
Společnost „silných jedinců“ se vyznačuje rozpoutáním ctižádosti a chamtivosti.
Jedná se o společnost, na níž se podílejí ega, z nichž se také skládá a
k jejichž oslavě slouží. V následujícím popisu šesti fází procesu
započatého v šestém století před Kristem uvidíme, jak se bytostná hlavní
myšlenka či semenné poselství - individualizace z kulturních matric a
postupný rozvoj mysli celostnosti – krok za krokem rozvíjí a odkrývá. Je však
třeba mít na paměti, že se zde nepokoušíme o předpovídání událostí. Nám náleží
hledat smysl postupného rozvíjení semenného poselství.
První krok (575 před Kristem až 83 po Kristu)
Uvolnění tvůrčího
impulsu za účelem aktualizace nového, obsažnějšího aspektu či variace na téma
archetypálního Člověka.
Gautama Buddha, který se narodil na začátku tohoto cyklu,
nejen ztělesnil novou kvalitu mysli a vyhlásil nový věk, v němž
jednotlivci budou disponovat potenciálem potřebným k vynoření ze své kulturní
matrice, ale rovněž založil (podobně jako jeho současník Mahavíra, zakladatel
džinismu) nový typ společenské organizace, odmítající rigidní indický kastovní
systém. Podle H. P. Blavatské Gautama Buddha dále odporoval pyšné, mocné a
exklusivní kněžské kastě, bráhmanům, tím, že prozradil některé z jejich
prastarých tajných nauk. Během šestého století před Kristem se Pythagoras
snažil v členech svého duchovního společenství rozvinout archetypální
mysl, která by se byla s to zabývat přímo principy čistého čísla a poměrné
formy. Takový rozvoj byl nutný, protože skýtal možnost uschopnit lidské bytosti
k překonání archaické vazby na kulty, symboly a mýty personifikující
přírodní síly a kosmické procesy. Krátce řečeno, Pythagoras se snažil nahradit
bohy a bohyně archaické éry principy, číslem a formou. Nejprve byla jen malá
menšina s to přijmout nové mentální formulace a společenské ideje (na
budoucnost zaměřené semenné ideje), rozeseté mudrci šestého století před
Kristem. Vskutku se mnohem spíše než relativně čistá odezva a přijetí dá čekat
projev lidské tendence k jejich překroucení. Pythagoras se pokoušel
předvést předklasické středomořské mysli, že formativní aspekt všech věcí je
čerpán z universálních archetypálních principů, čísla a poměru; tuto
základní věc lze nejsnadněji ukázat a aplikovat pomocí měření. Tento přístup se
ale obrací v přístup negativní, jak Rudhyar zdůrazňuje v Magii tónu, když začne nahrazovat
kvalitativní hodnoty kvantitativními koncepty a praktikami. Tento přístup má
rovněž tendenci k zdůrazňování důležitosti hmoty a hmotných těles, protože
ta lze snadno měřit, zatímco psychospirituální skutečnosti kvantitativní
analýze vzdorují. V hudbě se transformace posvátných magických tónů
v abstraktní noty, které pouze vymezují intervaly, odehraje ve chvíli, kdy
se z hudebníka stává kvazimatematický teoretik či řemeslník, poháněný
přesností a mechanickou (tj. měřitelnou) dokonalostí. Mnohé problémy našeho
století koření v nevyrovnaném důrazu postarchaické středomořské mysli na
formalistické, intelektuální a výlučně kvantitativní operace. Tento zvláštní
sklon mysli byl značně posílen během pátého kroku, v letech 1399-1891 našeho
letopočtu. V šestém století byli rovněž Židé v babylonském exilu (zde
si osvojili kabalu) a v Persii se za Dareiovy vlády rozvinul
administrativní pořádek. Alexandr si tento pořádek posléze vypůjčil a použil ho
při řízení své „světové“ říše. Později ho napodobili Římané. V Římě se
stal ideál republiky a občanství oživující silou. V tomto pětisetletém
kroku jsou zhuštěny všechny charakteristické potenciality a nebezpečenství celé
řady sedmi kroků.
Druhý krok (83 před Kristem až 411 po Kristu)
Postupné snažení o
počáteční vtělení bytostných duchovních idejí, mentálních formulací,
společenských konceptů a kvalit nového řádu.
Jedná se o dobu ukončení občanské války v Římě (90 před
Kristem), athénského povstání proti římské nadvládě (71 před Kristem) a
neúspěšné vzpoury římských otroků a gladiátorů pod vedením Spartakovým (71 před
Kristem). V Římě vzkypěla láska k pravé republice. Římský ideál
republiky byl však stále ještě exklusivistický – republika byla určena občanům,
ale podporována a umožněna podmaněním masy otroků. V Asii konjunkce
koincidovala s rozšířením mahájánového buddhismu a s ním spojeného
ideálu bóddhisattvy. Okultisté tvrdí, že Ježíš vlastně žil kolem roku 100 před
Kristem a podle esoterické tradice byl členem společenství ovlivněného
buddhismem, pravděpodobně společenství „ebionitů“ či „chudých“, které bylo
založeno misionáři podporovanými velkým buddhistickým císařem Indie Ašókou
(272-232 před Kristem). Mahájána v jistém smyslu kompenzovala duchovní
sobectví a další deformace raného buddhismu. Duchovní sobectví je podle
mahájánového učení charakteristické pro „soukromé“ buddhy, pro něž dosažení
klidu nirvány, spočinutí a blaženosti pro ně samotné představuje konečný cíl a
jedinou starost. Mahájána však obecně pokládá nirvánu soukromého buddhy za
klamnou a iluzivní, za stav bezevztažnosti, z nějž se musí jeho nositel
nakonec vynořit, aniž by během svého dlouhého odpočinku udělal nějaký duchovní
pokrok. Autentičtí učedníci mahájány kráčejí po Stezce Soucitu po příkladu
bódhisattvů, kteří po dosažení osvobození obětují svůj klid, odpočinek a
blaženost ve prospěch bytostí usilujících o osvícení. Podle pokročilejších
verzí mahájánové filosofie není nirvána odděleným místem a nikdo si nemůže naspořit
„dobrou karmu“, aby si za ní pak koupil lístek na cestu do takového místa a už
odtud nemusel. Nirvána je spíše stav bytí osvícený soucitem a eonická mysl
celostnosti. Základní možnost eonické mysli spočívá ve schopnosti přímo pojmout
vzájemnou vztaženost všeho ke všemu, uvědomit si smysl, místo a funkci každého
okamžiku celého cyklu (či eónu). Samsára je pak stav bytí a mysli spoutaný
nevědomostí, která selhávajíc v uvědomění Celostnosti a všudypřítomné
vzájemné vztaženosti vidí toliko smysluprázdný, bezúčelný a bezevztažný chaos.
Jinými slovy, Světlo Celostnosti a Soucitu je tím, co proměňuje samsáru
v nirvánu.
Třetí krok (412-904)
Konečná fáze
involučního oblouku jednak ničí prvky, které nemohly být asimilovány novým
řádem, a jednak polarizuje síly, které byly úspěšně přivtěleny.
Třetí neptunsko-plutonská konjunkce v řadě znamenala
konec dlouhého pádu římské říše (Alarich dobyl a vyplenil Řím r. 410). Šlo o
období vyznačující se přesuny sil, politickými změnami a geografickými
proměnami hranic evropských království. Během pátého století se vynořilo
křesťanství jako hlavní síla integrující celek Evropy. Dostalo se do Irska krátce
po neptunsko-plutonské konjunkci roku 412 a Chlodvík byl pokřtěn koncem
století. Gnostici a novoplatonici utrpěli ideologickou porážku, která určila
další směřování mentálního vývoje na Západě. Konstantinopolský koncil roku 385
zpečetil mýtus a dogma křesťanství včetně určení dne a roku Ježíšova narození.
Dalším důležitým rozhodnutím koncilu, které má značné důsledky pro rozvoj
postkřesťanské mysli, bylo úplné a naprosté odsouzení učení o cyklech a
reinkarnaci. Toto rozhodnutí bylo zjevně míněno jako podpora a pomoc církevnímu
dogmatu, prohlašujícímu kristovskou událost za absolutně jedinečnou
(jednorozený Syn jediného Boha), která se neměla nikdy opakovat a rozpoltila
historii (před a po Kristu), lidstvo (spasení křesťané a zatracení nekřesťané)
navždy do dvou oddělených věků a společenství. V tomto období a na začátku
periody příští vykrystalizovala situace, která měla přetrvat dalších více než
tisíc let. V této éře se odehrála polarizace křesťanství a islámu (dalšího
exklusivistického a „univerzálního“ theokratického hnutí), západní a východní
Evropy, jižní a severní Evropy, Británie a kontinentu.
Čtvrtý krok (905-1398)
Uskutečnění tvůrčího
impulsu na způsob kultury; její rozmanitá omezení a charakteristické kulturní
produkty.
Tato perioda začala zmatenou situací po smrti Karla Velikého
a rozdělení říše, které mělo za následek drobné války malých králů
proklamujících své „božsky potvrzené právo“ vládnout. Církev pevně ovládala
životy a myšlenky bezmála všech Evropanů. Rozšíření moci islámu a jeho pronikání
hranicemi křesťanské Evropy dělá z desátého století předehru křížových
výprav, které sjednotily všechny evropské krále proti společnému, náboženskému
nepříteli. Desáté století bylo „temným věkem papežství“, dobou „pornokracie“,
kterou zahájil papež Sergius III. se svou milenkou Marozií. Soumrak milénia se
vyznačoval všeobecným pocitem blížícího se zmaru, podporovaným přesvědčením, že
roku tisíc po Kristu bude konec světa a nastane druhý Kristův příchod.
Jedenácté století nicméně znamenalo novou fázi aktivity, což zahrnovalo i bitvu
o Normandii r. 1066 a první křížovou výpravu r. 1096; tato aktivita kulminovala
v rozkvětu renesance, v ideálu národa a sílícím pocitu soběstačné
individuality. Renesanci umožnily nové společenské, politické a intelektuální
podmínky vytvořené v první půli tohoto kroku. Přivtělila si prvky
středomořského myšlení přítomné během prvního kroku (575 před Kristem až 83 po
Kristu), avšak ztracené, zapomenuté či potlačené během kroku druhého a třetího.
Renesance se nejprve vynořila jako společenská a intelektuální síla během první
poloviny dvanáctého století, tedy přesně tam, kde by ji bylo lze nejspíše
očekávat: uprostřed sedmi kroků, v bodu obratu celé řady.
Pátý krok (1399-1891)
Často násilné
vyloučení a eliminace centrifugálních faktorů působících v rámci určité
omezené a minulostně orientované kultury nyní dosahuje svého vrcholu; skrze ně
se dostavuje i nevyhnutelná perverze tvůrčího impulzu, který jeho
prostřednictvím působí.
Pátý krok je prvním evolučním či vzestupným krokem
v řadě. Byla to doba konfliktu mezi netečnými či zastaralými společenskými
institucemi, které byly postupně vybudovány během předcházejících kroků, a
tvůrčími, evolučními silami pracujícími na očistě civilizačního procesu od
zvrácených prvků. Kdekoli to jen bylo možné, snažily se během této fáze působit
opravné síly, jejichž cílem bylo znovusladit formu a kvalitu danou tomuto
tvůrčímu impulsu, aby evoluční trend mohl pokračovat co možná nejvíce
v souladu s prekosmickým plánem navrženým božskou Myslí. Je to však
rovněž éra, v níž zkažené síly působící prostřednictvím náboženských a
politických institucí nemilosrdně odporují této snaze a pokoušejí se eliminovat
jakékoli snahy o reformu, regeneraci a pokrok. Krátce řečeno, toto období se
vyznačuje intenzivním a často násilným střetnutím inertních sil, působících
v uzavřených cyklech, a tvůrčích, transformativních sil pokoušejících se
vést pohyb po evoluční spirále. Na Západě se proto toto období silně vyznačuje
reformací a inkvizicí. V této pětisetleté periodě dochází k objevu
nových světů a jejich obsazení, kolonizaci a exploataci; spolu s tím
přichází nemilosrdné zotročení a vyhlazování mimoevropských ras. Šlo rovněž o
období intenzivní mentální aktivity, formace a ovládání mysli, což symbolizuje
neptunsko-plutonská konjunkce roku 1399, k níž dochází na počátečních
stupních s mentální aktivitou spojeného znamení Blíženců a v opozici
na Urana. Pátý krok sedmičetné řady se navíc vždy vyznačuje kulminací
analytického aspektu mysli, protože podle esoterické tradice je číslo pět
spojeno s konkretizující myslí. Mentální aktivita v tomto kroku však
byla velkou měrou exklusivistická a poznamenaná porušeními a převráceními,
kořenícími v minulých selháních. To dalo vzniknout dogmatickému,
fanatickému úsilí vyžadujícímu oběti, exkomunikace, inkvizici a hony na
čarodějnice. Ohledně této pětisetleté periody Rudhyar v knize Slunce je také hvězda píše, že během ní
došlo k triumfu racionalismu, empirismu, mechanismu a materialismu. Číslo pět
je symbolem mysli, ale když se mysl rozvine na základech formalistického,
personalistického a rigidního přístupu ke spiritualitě, je nucena stát se
rovněž dogmatickou ve svých pokusech o vypořádání se s tím, co stále ještě
mocné náboženské dědictví podcenilo nebo dosud dostatečně nekultivovalo. Proto
se z ní stává mysl empirická a racionalistická, zaměřená tak silně na
hmotný svět, až se nechá rytmy vlastními hmotě utvářet. Neptunsko-plutonská
konjunkce roku 1399 znamená na Západě čas kacířství Jana Husa (exkomunikovaného
1411 a upáleného 1415), Jany z Arku (upálená 1431) a vzmachu nacionálního
ideálu (obléhání Orleánsu se odehrálo roku 1428). Skrytě tehdy pracovali
alchymisté a autentické rosenkruciánské hnutí a kvůli zachování a dalšímu
předávání „tajného vědění“ byly založeny i jiné tajné společnosti. V Asii
byl rok 1399 érou Tsongkapy (1357-1419), velkého reformátora tibetského
buddhismu a zakladatele řádu gelugpa (Cesta ctnostné řehole), který získal
politickou kontrolu nad Tibetem v šestnáctém století a udržel si ji až do
čínské invaze roku 1950. Blavatská a její učitelé podávají zprávu, že Tsongkapa
založil tradici - koncem každého století západního kalendáře se mají členové
nejvnitřnějšího společenství zvláštním způsobem pokusit pozvednout lidstvo
uvolňováním postupných aspektů svého esoterického učení. Ačkoli se děly pokusy
ve prospěch lidstva jako celku, říká se, že byly zvláště zaměřeny
k západním myslím. Formalistický, kvantitativní sklon, který přijala za
svůj západní mysl po šestém století před Kristem, byl značně posílen během
postbaconovské éry vědeckého výzkumu (a nakonec mu byla dána exkluzivní
kulturní sankce). Duch baconovského vědeckého snažení byl původně evoluční
záležitostí, která měla za cíl osvobodit lidskou mysl z okovů pověry a
náboženských dogmat. Věda se však během 17. století a po něm vyvinula způsobem
striktně mechanistickým, materialistickým a empirickým, protože církev měla
stále monopol na poli metafyziky, kosmologie a psychologie. Striktně zakazujíc
výzkumy těchto záležitostí církev omezovala pole vědeckého zkoumání – to se
muselo spokojit s oblastí čistě materiálního, mechanického a matematického.
Svou koncentrací na empirické zkoumání věda zrodila podivuhodné technologické
vymoženosti – ale rovněž způsobila katastrofy.
Šestý krok (1892-2385)
Postupná harmonizace a
reintegrace rozmanitosti existenčních činitelů a očišťování, radikální
repolarizace a esenciální transmutace bytí prostřednictvím tíhnutí
k celostnosti a všeobsažnosti.
Toto období začalo, když dlouhý vývoj intelektuálních
systémů, vyznačujících se přesným měřením a kvantitativní analýzou s jim
příslušející empirickou vědou a technologií, začal vykazovat velmi závažné
nedostatky. H. P. Blavatská a Bahá´u´lláh, dvě vůdčí semenné osobnosti
devatenáctého století, zemřeli v letech 1891-1892. Blavatská, která o sobě
tvrdila, že je poslem transhimalájského okultního bratrstva pověřeného úkolem
„proměnit mysl dvacátého století“, zemřela v Londýně 8. května 1891. Jí založené
moderní teosofické hnutí mělo být prvním zárodkem Universálního Bratrstva.
Blavatskou mnozí mají za avatarickou osobnost. Bahá´u´lláh, avatar či božská
manifestace hnutí Bahá´í, zemřel v květnu 1892. Hnutí Bahá´í započalo
1844, když Bab (Brána), který podstoupil v íránském Tabrízu mučednickou
smrt, vyhlásil 9. června 1850 konec éry islámu a příchod nového avatara, který
měl nově zjevit Boží vůli. Během svého dlouhého uvěznění zformuloval Bahá'u'lláh
(Sláva Boží) dvanáct principů založení Nového Světového Řádu. Madam Blavatskou
a Bahá´u´lláha (a hnutí jimi založená) lze chápat jako semena zasetá na konci
pětisetletého neptunsko-plutonského cyklu, který se uzavíral v době jejich
smrti. Ačkoli nebyl tento cyklus během jejího života znám, Blavatská mnohokrát
zdůraznila, že se koncem devatenáctího století má uzavřít několik významných
cyklů. Aniž by to příliš vysvětlovala, kladla zvláštní důraz na skutečnost, že
se uzavření prvních pěti tisíc let indoevropské kalijugy v letech 1897-98
ohlásí důležitými objevy, které budou znamením konce výlučně materialistického
a empirického přístupu ve vědě. Ve svém magnum opus z roku 1888, Tajné
nauce, Blavatská píše: „Jsme na samém konci 5000 let dlouhého cyklu árijské
kalijugy; mezi tímto okamžikem a rokem 1897 vznikne v závoji Přírody velká
trhlina a materialistická věda utrží smrtelný zásah.“
A vskutku se staly roky kolem 1897-8 svědky
„dematerializace“ atomu a dalších významných objevů, které znamenaly revoluci
ve scientistickém obrazu světa. Je nicméně ironií, že si dokonce ani ti
nejučenější lidé dneška podle všeho příliš neuvědomují hlubší implikace
epochálních objevů konce 19. století. Freud publikoval Studie o hysterii roku
1895, téhož roku byly objeveny rentgenové paprsky; následujícího roku objevil
Becquerel radioaktivitu. Elektron byl objeven roku 1897, čímž došlo
k explozi modelu atomu na způsob kulečníkové koule (Blavatská psala, že je
atom dělitelný a hmota není tím, zač ji současné vědci pokládají). Vlny alfa a
beta byly objeveny roku 1899, stejně jako vlny rádiové. Téhož roku také Max
Planck poprvé formuloval kvantovou teorii, čímž obrátil naruby pohled na svět
klasické fyziky. Ohledně kvality šestého kroku a kroku následujícího píše
Rudhyar v knize Kultura, krize a
kreativita: „Toto nové pětisetleté období vibruje podle čísla šest, neboť
toto číslo je symbolem harmonizace, sjednocení protikladů a lásky
synchronizující polarity na všech stupních a jejich synchronizací umožňuje
vynoření sedmičky, božského Dítěte. Bez konání na základě této šestkové vibrace
může pentarytmický civilizační proces přinést jen katastrofy a stát se
sebedestruktivním vinou atomizace a naprostého zaujetí sebou samým; takové
sebe-zaujetí na sebe na stupni kosmu bere podobu černé díry a na stupni osobním
vede k povstání černého mága, který se nakonec po sérii životů, které
budou mít podobu nočních můr, stane naprosto autistickým centrem vědomí ega,
zcela netečným vůči čemukoli vinou naprostého zhroucení své vztahovosti. Proto
musí za všemi tvůrčími impulsy vibrujícími na pětkové civilizační bázi stát
nekonečný Soucit bytí, vyzařující z moci Buddhy, Krista, bódhisattvů či
sv. Františka.“
Několikrát jsme se zmínili o kalijuze (temném věku), která
začala roku 3102 před Kristem; nyní je na čase lépe vysvětlit, jak se to hodí
do obrazu zde předestíraného. Aniž bychom se blíže zabývali indickým systémem
věků-jug, který může zájemce nalézt popsaný jinde, je třeba říci, že tento
systém je založen na extrémně dlouhé „mahajuze“ (velkém cyklu), která se skládá
ze čtyř věků, jejichž délka se zakládá na poměru 4:3:2:1. Kalijuga je posledním
a nejkratším z těchto čtyř. Její „exoterická“ délka je 432000 let. Je
proto nejzhuštěnějším a nejintenzivnějším z věků. Je věkem těhotenství,
vedoucím ke vzniku nového „druhu“ (a nové mahajugy) lidstva. V kalijuze se
všechno akceleruje a intenzifikuje; duchovní úspěchy i neúspěchy se zrychlují.
Kalijuga je věkem, v němž rostou černí mágové, lidské černé díry; sklízí
temnou žeň lidských selhání. Před sto lety napsal velký teosof William Q.
Judge: „My všichni v sobě neseme potenciální černé mágy, spočívající
v nižší a silnější části naší přirozenosti, a je třeba si uvědomovat, že
bychom v současnosti neměli tím, že budeme dávat volný průchod sobectví
v jakékoli jeho podobě, skýtat této potencialitě možnost, aby se
v budoucích životech manifestovala. Černý mág, kterého máme skutečně na
starosti, je v nás… V kalijuze začíná působit karma, která má za úkol
zplodit černé adepty, a semena zasetá před dávnými časy rostou víc a víc, jak
se odvíjejí roky temného věku. Ten trvá 432000 let, z nichž máme za sebou
teprve 500; ještě nebyl ani čas, aby vzniknul skutečný černý mág. Tato
civilizace však výtečně ukazuje, že semena klíčí, a nikde se to neděje
s větší silou než v Americe, jejíž národní charakteristikou je
individualismus, který se coby tendence přirozenosti jednou bude diferencovat
na způsob individualismu koncentrovaného v několika málo lidech.
Představme si, jak se tato koncentrace objevuje v následujícím století,
kdy se dojde k úžasnému pokroku v poznání mocností přírody, a můžete
si snadno, aniž byste k tomu potřebovali věštit, představit černého mága
budoucnosti.“
Dvacáté století se zjevně vyznačuje polarizací a
repolarizací jako prvními kroky k harmonizaci a reintegraci. To je
symbolizováno horoskopem dvacátého století, v němž jsou Neptun a Pluto
v opozici na Urana a ostatní planety. Na existenční rovině se to ukazuje
na světových válkách, po kterých následovala a které dlouho polarizovala válka
studená, z níž jsme vyvázli teprve nedávno. Toto století bylo přiléhavě nazýváno
„občanskou válkou lidí“ a Blavatská, Rudhyar a jiní mluví o „válce idejí“. Její
rozhodující bitva se možná odehraje v tomto a příštím desetiletí, a
válečné pole bude v nás. Individualizovaná vůle a mysl může jednat buď
jako otrok ega a jeho sobeckých tužeb, nebo jako čočka dávající existenční
formu a smysl duchovní Kvalitě, „pravému Vyššímu Já“, které je neoddělitelným
aspektem všeobsažného kosmického celku. Proces repolarizace centra vědomí, vůle
a identity ze stupně biopsychických popudů, nutkání a podmíněností spolu
s psychomentálními tužbami, reakcemi a komplexy na všeobsažný,
duchovně-mentální stupeň bytí je v esoterické tradici znám jako „Stezka“.
Ti, kdo jsou obeznámeni s kvantovou teorií a jejím modelem světla jako
proudu diskrétních částic (fotonů) a zároveň jednotné vlny, si mohou tuto
repolarizaci představit jako přesun bytosti od zakoušení bytí na způsob
oddělené částice mezi jinými očividně oddělenými částicemi ke stavu vlny,
kvantovému stavu mnohosti v jednotě.
Před více než stoletím napsala H. P. Blavatská v Hlasu Ticha: „Může existovat blaženost,
když musí všechny životy trpět? Můžeš být spasen, zatímco slyšíš celý svět
naříkat?“ To je otázka, kterou si musí klást každá individualita a každá
skupina. Musíme si uvědomit, že dokud je jediná lidská bytost hladová,
deprivovaná, bez domova, je hladové, deprivované a bez domova celé lidstvo; že
když individualita či skupina někoho vykořisťuje, vykořisťuje lidstvo jako
takové, lidstvo, v němž jsou vykořisťovatel a vykořisťovaný neoddělitelně
a navždy spojeni. Skutečná řešení dnešních problémů, ať už se nás týkají jako
individualit, nebo jako lidstva vůbec, nejsou k nalezení ani
v požitkářské populární psychologii a psychoterapii, ani
v nekonečných debatách, ani v politikaření, aktivismu, legislativě či
snaze prosadit reformy silou. Skutečné problémy, kterým dnes máme čelit, pravé
příčiny, nikoli jen jejich účinky, dost možná žádná řešení nemají, protože je není třeba vyřešit, nýbrž překročit
prostřednictvím vývoje nové kvality bytí, prostřednictvím nového smyslu pro
identitu a skrze „proměnu mysli“, kterou lze uskutečnit jen pomocí nového,
obsažnějšího referenčního rámce.
To je semenná zvěst, kterou zasela Blavatská a další za
neptunsko-plutonské konjunkce v letech 1891-92. Semenná zvěst je nyní
v první fázi svého objektivního růstu. Na tomto pozadí v následujícím
pojednáme to, co je z dnešního hlediska v popředí spolu
s diskusí komplexní astrologické situace konce 20. a začátku 21. století.