Ladislav Moučka: Nachaš, Had Mojžíšovy
knihy Genesis.
O počátku a konci biblického času, návratu ke Stromu života a naději. 1. vyd.
Praha: Půdorys, 2012. 394 s. ISBN 978-80-86018-39-3.
O počátku a konci biblického času, návratu ke Stromu života a naději. 1. vyd.
Praha: Půdorys, 2012. 394 s. ISBN 978-80-86018-39-3.
Zatím poslední kniha Ladislava Moučky je věnována
především symbolice biblické chronologie a přináší kromě nepřeberného množství
dílčích poznatků především několik zásadních autorových objevů. Moučka se vrací
ke své, už z dřívějších prací známé rekonstrukci sefirotického stromu. Ten
v této knize představuje jako abstraktní vzorec, kompoziční síť, shrnující
starověká astronomická pozorování, zároveň však jako klíč k biblické
(staro- i novozákonní) číselné symbolice. Tento symbol, který jak víme
z předcházejících Moučkových knih, zarážející měrou zapadá jako klíč do
dalších a dalších útvarů a tradic, se ukazuje jako základ datačního systému,
sledovatelného v biblické chronologii. Za zásadní pak můžeme pokládat stěží
náhodnou korespondenci nejčastějšího biblického Božího jména JHVH Elohím
s proporcemi takto konstruovaného schématu. Abstraktní obrazec,
konstruovatelný na základě pozorování hvězdné oblohy, se ukazuje jako způsob
danosti Božího jména, jako stopa Stvořitele ve stvoření. Text navíc přináší
řešení biblické chronologie: vyjadřuje se k počátku a konci biblického
času a na základě symbolického datačního systému, napojeného na historicky
doložitelné události, přesvědčivě ukazuje způsob určení počátku křesťanského
letopočtu. Navíc patrně určuje samotné těžiště času Zjevení; přesně
v polovině cesty mezi stvořením Adama a zrozením druhého Adama, Krista, se
nachází spoutání Izáka: střed cesty od padlého člověka k bohočlověku
spočívá na ostří Abrahamova nože. Kniha však nezůstává u výpočtů a schémat;
v pro Moučku netypické meditativní poloze amplifikuje evangelní motivy
prostřednictvím textu Egyptské genesis, což je provázeno El Grecovými obrazy.
Nečekaně se dotkne i praktické spirituality: vedle imaginativního zpřítomnění
agónie ukřižovaného Krista v trpícím stvoření se setkáme i
s kontemplativním komentářem mariánské symboliky, a kniha nás provází i
meditací, která má s pomocí Matky Boží prostředkovat klíčovou zkušenost
živé víry.
Nachaš je knihou do jisté míry provokativní.
Významných objevů s nedozírnými důsledky se v ní nachází tolik, že to
může na první pohled vzbuzovat nedůvěru. Přece však je argumentace pečlivá,
důkladná a přesvědčivá. Příslovečně skromný autor své závěry formuluje opatrně,
výpočty jsou však výmluvné a mluví důrazně ve prospěch jeho tezí. Důvěryhodné a
poctivé dílo, jež čtenáři nabízí schéma biblického stromu života, řešení
symboliky biblické chronologie a datace, objevuje archetypální střed, počátek i
konec času, a nádavkem vepisuje do samotné struktury stvořeného světa i dějin
spásy Dekalog i Modlitbu Páně, by nemělo zůstat nepovšimnuto, i kdyby se mělo
stát třeba podnětem ke kritice a alternativnímu pohledu na všelidsky závažnou
problematiku, jíž se týká. Další bádání by se mělo zaměřit jednak na
metafyzický rámec díla, jehož důsledné vypracování Moučka nenárokuje ani
neprovádí, jednak na jeho teologické implikace. Symbolická vnitřní spjatost
utváření časoprostoru, dějin a biblického slova (až na rovinu gematrie), tedy
vztah poměrů panujících stvoření a poměrů, vládnoucích ve stvoření,
sepjetí symbolické, archetypální chronologie s doložitelnými historickými
událostmi, oběť jako tajuplné významové srdce času, Boží jméno vepsané do rysů
nebeského dění – to všechno jsou vpravdě propastné otázky, které kniha čtenáři
staví před oči, avšak nedává odpovědi.
Dává však
zahlédnout lidský svět v jeho přírodním i historickém ohledu jako chrám
(což mimo jiné znamená: nikoli jako tržiště, bojiště či chaos); dává vidět, jak
je tento chrám vystavěn. Zprostředkuje anamnesis: vzpamatování a uvědomění, kde
se vždy už nacházíme. A stejně jako podoba chrámu do značné míry odkazuje
k liturgii, poukazuje i s Moučkou viděný svět k nebeskému dění,
k dramatu božské lásky, jak se otiskuje do Veroničiny roušky pozemského slzavého
údolí. Kniha, zdánlivě pojednávající především o abstraktních problémech
chronologie a datace, se tak stává chválou Stvořitele, ale také naléhavým a
v dnešním nesnadném světě více než potřebným ujištěním, že se zdánlivě
nesmyslné pozemské hemžení odehrává v prostoru, nesoucím vlastnoruční
podpis Boha, zjevujícího se ve svém ukřižovaném Synu jako sebedarující
láska-agapé. Abstraktní mapa stvoření se proměňuje v Tvář dobrého
stvořitele, jehož velké skutky zvěstuje už i starý had, po němž se tato nesnadná,
avšak památná kniha jmenuje.(Recenze vyšla v revue Logos, 2012/1,2; spolu s dalšími informacemi o díle Ladislava Moučky a knihách nakladatelství Půdorys visí i na stránkách http://pudorys.firstnet.cz/)
Žádné komentáře:
Okomentovat