V letech 2010-1012
jsem přeložil knihu, kterou pokládám za jednu z nejvýznamnějších vůbec: Rudhyarův
filosofický testament Rytmus celostnosti. Kniha vyšla r. 2012 péčí
nakladatelství Malvern. Následuje anotace a krátká ukázka.
Anotace
Dane Rudhyar, původním jménem Daniel Chennevière, se narodil
23. března roku 1895 v v Paříži. Od mládí se věnoval hudbě, už
v šestnácti letech napsal knihu o Claudu Debussym, v jednadvaceti
koncertuje v New Yorku a přesidluje do Ameriky. Intenzivně se věnuje
studiu orientální hudby, filosofie a okultních tradic, komponuje a píše. Roku
1926 se stává americkým občanem a přijímá jméno Rudhyar, jež má evokovat
védského boha Rudru. Setkává se s hlubinnou psychologií a holistickou
filosofií, začíná se věnovat i výtvarnému umění. Začíná se zabývat astrologií a
ve svých převratných pracích formuluje její humanistickou a transpersonální
verzi. Jeho tvůrčí a neobyčejně produktivní život končí 13. září 1985
v San Francisku. Zanechal po sobě rozsáhlý umělecký i literární odkaz:
množství hudebních kompozic, obrazů, teoretické studie věnované výtvarnému umění
a hudbě, ale i knihy o teosofii, společenské teorii, psychologii, teologii a
nepřeberné množství prací věnovaných astrologii. Celé jeho dílo je zarámováno
jeho metafyzikou. Svou „filosofii operativní celostnosti“ Rudhyar rozvíjel už
od mládí, s její definitivní formulací však čekal na poslední roky života.
Kniha Rytmus celostnosti z roku
1983 tak představuje sklizeň celoživotní myšlenkové práce a Rudhyarův
filosofický testament. Tato práce líčí příběh veškerenstva jako cyklické dění,
dynamickou souhru principů Jednoty a Rozmanitosti, subjektivity a objektivity.
Nabízí nové paradigma, referenční rámec, do nějž je možné zasadit veškerou
zkušenost. Otevírá možnost získat pocit ontologické důvěry tím, že skýtá
smysluplný kontext pro lidský život a zároveň ukazuje jeho plný potenciál:
překonání individualismu v transpersonálním životě. Kniha se vyjadřuje i
k problematice posmrtného života, přechodových rituálů a stezky iniciace.
Tato převratná práce je nepochybně jednou z nejvýznamnějších knih minulého
století.
V češtině vyšla už řada Rudhyarových děl: Lunační cyklus, Astrologie transformace,
Astrologická mandala, Za hranicemi
individualismu, Astrologická znamení.
Nyní předkládaná metafyzická a kosmologická suma Rytmus celostnosti představuje filosofický systém, který je jejich
myšlenkovým základem a v jehož světle nabývají nový smysl.
Ukázka
„Stezka“ jako přechodový rituál
Věřím, že se
Stezce v jejím pravém významu a nejkonstruktivnějším možným způsobem
rozumí, když se považuje za dlouhý a obtížný přechodový rituál. V současné
době populární pojetí řady čtyř či pěti „velkých Iniciací“, které se odvozuje
jak z buddhistické, tak i zednářské tradice, odkazuje k rozhodujícím
momentům tohoto rituálního procesu, během kterého se v individuu,
kráčejícím po Stezce úplné a neodvolatelné transformace, postupně soustředí
stupně síly a vědomí Plerómatu. Celý proces je rituálem, protože faktory, jimiž
je strukturován, mají obecnou, či lépe planetární platnost; vztahují se
k archetypu člověka a k tomu, co je genericky možné příslušníku druhu
homo sapiens. Konkrétní podoba rituálu je nicméně zabarvena kulturou a
náboženstvím individua, podstupujícího proces transformace. Podoba je rovněž
ovlivněna odezvami, které lze očekávat od inidividua, jehož podvědomé motivace
byly od narození (či ještě dříve) podmiňovány určitým souborem raných rodinných
vzorců chování a náboženských přesvědčení, které je nezbytné, avšak nesmírně obtížné
překonat.
Stezka radikální
transformace zahrnuje vertikální vztah mezi centry vědomí a aktivity na dvou
stupních, mezi osobou kráčející po Stezce a jednou (či více) Plerómatickými
bytostmi. Duchovní moc planetárního stupně se soustředí v „Mistrovi“ (Plerómatické
bytosti) za účelem jeho asistence „učedníkovi“, nakolik je taková asistence
možná a bezpečná. Může se ustavit více či méně určitý způsob komunikace,
obvykle zahrnující modlitbu a meditaci na stupni osobním a konkrétní či
symbolickou, přímou či nepřímou odpověď ze stupně Plerómatu. Tendence lidské
bytosti personalizovat tento vztah i jeho duchovní pól je ve většině případů
nevyhnutelná a v jistém smyslu ospravedlnitelná; může však u učedníka
zapříčinit desinterpretaci a vnucování příliš konkrétní a doslovné podoby
produktům tohoto vztahu; ty se pak zdají osobní jen z toho důvodu, že je
interpretuje učedník žijící až příliš osobním způsobem.
Mnoho záleží na
přesném stupni, na kterém je s to individuální centrum učedníkovy bytosti
normálně, případně za abnormálních tlaků, působit – tedy na jeho kvalitě vůle,
čistotě motivace a schopnosti mysli pojmout rituální proces transformace.
Odolnost a síla těla jsou rovněž důležité, protože uvolnění duchovní síly může
snadno otřást slabým či nepřipraveným organismem. Na stupni kolektivního
psychismu učedníkovy kultury, zodpovědném za strukturu jeho mysli, může rovněž
dojít k vybuzení sil, připravených odporovat každému z osobního
rozhodnutí plynoucímu a efektivnímu vzestupu k Plerómatu – všelidskému
duchovnímu společenství. Takový odpor bývá dramatizován v „okultních“
románech a určitě může být mocným činitelem, který bude omezovat individuum
v tom, čeho může dosáhnout na Stezce v průběhu současného života.
Tato omezení by
však měla být pokládána za manifestace individuální karmy, tedy za dědictví
minulých cyklů existence, ať už nedávných či prastarých, obdržené při početí.
Kromě karmy osobní je ve hře rovněž karma kolektivní, rasová a sociokulturní,
protože oba póly lidské existence, kolektivní i individuální, se nevyhnutelně
aktivují každou vědomou snahou o radikální transformaci fundamentální
přirozenosti lidstva, a to na kterémkoli stupni planetární evoluce. Stejně jako
stupeň evoluce lidstva ovlivňuje možnosti otevřené kterémukoli individuu, i
úspěch (či nezdar) kteréhokoli individua při vědomém vstupu na Stezku do jisté
míry ovlivňuje celý evoluční proces na Zemi.
Situaci lze
porozumět jasněji, když uvedeme Stezku coby proces transformace do vztahu
k velkému cyklu, který byl načrtnut v první části této knihy. Možnost začít takový proces může nastat
jen v určitém stadiu evoluční křivky, a začít lze jen individuálně,
vědomě, odhodlaně a relativně nezávisle, z vlastní iniciativy. Začátek se
nutně nachází někde za středním bodem mezi symbolickým Polednem a Soumrakem,
protože tento střední bod symbolizuje definitivní počátek procesu
individualizace. V případě, že je zcela úspěšný, vede tento proces
k stadiu Osvíceného člověka, k Bráně Ticha, v níž jsou principy
Jednoty a Rozmanitosti stejně silné a lidské vědomí je osvíceno světlem, silou
a přítomností tvůrčího Boha (symbolického Úsvitu či „prvopočátku“ toho kterého
kosmického cyklu). Přesně řečeno je „lidská“ fáze završena v Osvíceném
Člověku; to, co lidské bytosti zakoušejí jako objektivní existenci, se
proměňuje ve stále subjektivnější stav „insistence“, který vede k stadiu
Božství, v němž princip Jednoty v tom kterém kosmickém cyklu dosahuje
své maximální hodnoty.
Co se obvykle
vcelku nepřesně nazývá „reinkarnací“, je, jak jsme pojednali výše, vlastně
vývoj vztahu mezi jednotlivou duchovní Kvalitou (jedním z miliard Písmen
tvůrčího Slova na počátku, Logu) a řadou
postupně na Zemi narozených lidských bytostí, které se s touto Kvalitou,
usilující o nalezení dokonalého nástroje k vyjádření v lidské podobě,
a tedy o završení božského Sňatku, postupně lépe a lépe slaďují a jsou schopny
stále lepší odezvy. Proces radikální transformace zvaný Stezka začíná, když si
jedna z osob v této řadě sama
od sebe a jako individualita uvědomí své spojení s duchovní Kvalitou –
ať už jeho či její náboženství, filosofie a kultura tuto Kvalitu pojmenovává a
vysvětluje její existenci jakkoli – a zcela přijme sjednocení s ní jako
bytostný, ideální cíl.
Jednotlivá osoba
možná nedosáhne mnoho, ale úsilí zaměřené směrem k tomuto ideálu není
ztraceno; posiluje jemné propojení mezi duchovní Kvalitou a každou další osobou
v řadě. Každý pozitivní a úspěšný krok se počítá; každý okamžik zásadní
slabosti, nerozhodnosti nebo zhroucení zdržuje pokrok na Stezce. Pokrok může
být zdržen natolik, že planetární cyklus lidstva skončí ještě před svrchovaným
momentem sjednocení; v tom případě bude muset proces začít znovu
v dalším velkém cyklu, a to pravděpodobně zhruba v témže bodě, kde
předtím došlo k rozhodujícímu zdržení. Z hlediska Celostnosti se
kromě možnosti toho kterého jednotlivce zakusit Celostnost v tom kterém cyklu nikdy nic nemůže ztratit.
Zamyslíme-li se
nad důvody formace nového univerza, je to právě ztráta takové možnosti, která
vytváří nový čas. Před mnoha lety jsem napsal: „Čas je Božím soucitem
s chaosem.“ Polarizace Boha a chaosu (nebo Jednoty a Rozmanitosti, což je
na rovině abstraktních principů totéž) předpokládá jak čas, tak popření
absolutního dualismu už tím, že o tom lze uvažovat; protože ten, kdo uvažuje,
zjevně není Bůh ani chaos, nýbrž část pohybu vztaženosti těchto dvou
protikladů. Tento dynamický proces vztahování je Pohyb Celostnosti.
Každý celek
v univerzu, ať už je to atom, galaxie nebo lidská bytost, je fází tohoto
pohybu. Když lidská bytost vykročí na Stezku, pohyb se zrychluje. Bere na sebe
podobu rituálu, protože každý pohyb, každý čin se stává symbolickým. Stává se mýtem, který musí každá osoba na Stezce
prožít. Je to chůze, řada pádů a zotavení. Každé individuum musí po Stezce
kráčet samo, ale jeho cesta má vliv i na jeho kulturu, neboť ta zformovala jeho
mysl. Stezka individua se týká i Plerómatu, protože budoucnost obsahuje
minulost, z níž se Pleróma vynořilo skrze dynamické, avšak pokaždé
nebezpečné fáze přítomnosti. Každý, kdo vykonává pohyb po této cestě, na sebe
musí vzít břemeno času a příčinnosti, musí zakoušet, jak se budoucnost rodí
z lůna minulosti skrze individualizovaná nyní. Individualizace času –
smyslu, který osoba dává řadám událostí od chvíle, kdy vstoupila na Stezku
transformace základních referenčních rámců, k nimž mají tyto události být
vztahovány – je vpravdě neúprosná nutnost. Tak se to přinejmenším musí jevit
poutníkovi na Stezce.
Když se však
bytost přiblíží k vrcholnému momentu Osvícení, možná se i tohle ukáže jako
iluze, utvářená nevyrovnaným vztahem mezi Jednotou a Rozmanitostí, mezi „já“ a
univerzem. Nezjevuje se snad Celostnost, když je dosaženo Brány Ticha a
protikladné polarity bytí jsou na okamžik dokonale vyváženy, jako věčně
dokonalá a celistvá? A je to jen „na okamžik“? Trvají proměny a přechodové rituály
od omezenějších stupňů k úrovním obsažnějším bez konce? Není samo
kontinuum proměn poslední iluzí? Anebo dochází k svrchovanému uskutečnění
jen tehdy, když bytost zcela bezvýhradně přijme, že Pohyb je ustavičný, že Celostnost je
pohybem přílivu a odlivu bytí a že pokoje a naplnění může dosáhnout jen vědomí,
které se ztotožnilo s tímto pohybem, ať už na sebe jeho body zvratu a
proměny polarity berou jakoukoli podobu? Pro takové vědomí totiž každý pohyb
zpívá v extázi změny a ustavičné obnovy.
Žádné komentáře:
Okomentovat